"Černý humor je, když máš písek v oku. Morbidním se stává ve chvíli, když máš oko v písku."

Blázen a ješita

Včera v 18:56 | Winter |  Povídky
Fandom: Kráska a zvíře (2017)

Pár: LeFou/Gaston, LeFou/Stanley (one-shot, náznakem)

Přístupnost: Bez omezení

Autorčina poznámka: Moje první fanfikce na tento fandom. Po přečtení několika zahraničních příběhů jsem se rozhodla, že také přispěji svojí troškou do mlýna. Povídka se odehrává krátce po Gastonově smrti. Pojednává o LeFouovi, který truchlí nad jeho ztrátou v hospodě a přehodnocuje své city. Pro lepší atmosféru během čtení doporučuji poslouchat soudntrack k filmu. Zejména songy Gaston a Evermore. :-)

Měli by jste zájem o pokračování?


"Další, prosím!" poručil LeFou a položil na zapatlanou desku stolu prázdný korbel. Okamžitě k němu přicupitala baculatá šenkýřka. Pohledem zabloudil k jejímu obrovskému výstřihu a bujným ňadrům, které se nijak nesnažila zakrývat. Koketně se na něj usmála. Ale bohužel na něj neudělala žádný dojem. Hostinská byla zkrátka taková. Ráda flirtovala s muži. Párkrát ji viděl, jak si některé z nich vede za hospodu. Kdo ví, co s nimi poté dělala. Její manžel mezitím v kuchyni sekýroval nové kuchaře. Kluky, kteří sotva opustili učení. Nebyli nijak dobří. Jenže LeFou se sem nechodil najíst. Potřeboval zapít bolestivé vzpomínky na nedávné události. Zejména se chtěl vyrovnat s Gastonovou smrtí.

Jeho "přítel" zemřel během bitvy o začarovaný zámek. Proč? Kvůli Belle. LeFoua nesmírně trápilo, že se Gaston zajímá o jiné. Nikdy mu nevěnoval jediný pohled. A proč taky? Byl to přeci známí svůdník a lovec žen! Nebude si přeci všímat nějakého nudného přihlouplého poskoka s nadváhou! LeFou cítil, jak mu v očích štípou slzy. Nenápadně si je setřel. Co by tomu řekli ostatní muži, kdyby jej vyděli plakat? Smáli by se! Vesničané byli velmi stereotypní. Slzy bolesti u muže znamenaly velké ponížení i potupu.

Dostal další pivo. Za okamžik v něm zmizelo jako předchozí. Už měl tři. Ale chtěl ještě pít. Dokud mu nebude všechno jedno. Podíval se po lokále. Nikdo nad Gastonovou ztrátou nijak netruchlil. Tedy kromě těch tmavovlasých trojčat. Jedna byla hloupější než druhá.

Měly na sobě černé šaty a rozmazaná líčidla od pláče. Ale jeho přítel nikdy nevěnoval takovým slepicím sebemenší pozornost. Byly pro něj dost jednoduché. Nepředstavovaly žádnou výzvu. Stačilo pár sladkých slovíček a okamžitě by mu skočily do postele. Jenže Lefou věděl, že Gaston měl poněkud vyšší cíle.

Miloval Belle. Pokud se tomu dalo tak říkat. I když se domníval, že nedokáže milovat nikoho jiného než sebe. Velmi dlouhou dobu stával před zrcadlem a obdivoval svůj vzhled. To byl zkrátka on. Ale na jednu stranu jej chápal. Nikdy neviděl krásnějšího muže. Jenže nyní si připadal jako ten největší hlupák. Kdysi se do Gastona hluboce zamiloval. Připadal mu jako jeden ze starořeckých reků, o kterých kdysi viděl divadelní představení. Neuměl číst a tak si nemohl půjčit žádnou knihu. Ale občas do vesnice zavítali kočovní herci. Na svých vozech hráli antické báje. Hrdinové byli zobrazováni jako přenádherné bytosti. Gaston by mezi ně určitě zapadl! Byl krásný jako Paris a silný jako Herkules. Svoji dokonalost si bohužel uvědomoval.

Z počátku LeFou takové věci přehlížel. Oči mu zakryly růžové brýle. Až příliš mu zkreslovaly realitu. Když si vybavoval různé vzpomínky na společnou minulost, nemohl uvěřit, že mu Gastonovo chování nevadilo. Jako například když sváděl nebohé dívky a poté je opouštěl. Jedna z nich spáchala sebevraždu. Nezajímal se o ni. Raději flirtoval s lehkými děvami v hospodě. Už tenkrát si říkal, že je to moc. Ale láska k netvorovi zcela utlumila logické uvažování.

Před pár dny v tomto lokále zpíval píseň, kterou o něm složil. Neuměl sice číst ani psát, ale slova si dobře pamatoval. Hodně lidí mu říkalo, že je báječným zpěvákem. A proto se rozhodl, že Gastona potěší, protože Belle odmítla jeho žádost o ruku. Zpíval o tom, jak je statečný, silný a úžasný. Chtěl jej potěšit. Jenže jeho přítel nedokázal dešifrovat skryté vyznání v obdivných slovech. Vnímal jen chválu na svojí osobu. Nic víc.

Ten večer si říkal, jestli má vůbec cenu upoutávat jeho pozornost. Když se vrátil domů, zhroutil se na židly, aby mohl dát průchod svým emocím. Druhý den měl oči od pláče červené jako rak. Gaston si toho samozřejmě nevšiml. Byl stále naštvaný kvůli Belle. LeFou si říkal, kdy jeho pohár trpělivosti přeteče. Vůbec netušil, že to bude dříve, než by si vůbec pomyslel.

"Hlavu vzhůru starý brachu! Netrap se kvůli Belle. Podívej se, kolik máš kolem sebe krásných děvčat. Nejedna z nich by chtěla zaujmout místo po tvém boku!" řek mu, aby jej povzbudil. Ale lovec seděl v křesle s kyselím výrazem.

"Jaké například? Všechny jsou tak nudné a jednoduché! Kdybych některou z nich chtěl dostat do postele, nemusel bych se nijak snažit. Ale mám rád výzvy. A Belle není jako ostatní dívky. Ona je dokonalá!" vysvětlil.

"Ano, ale nechce tě. Tak ji už konečně pusť z hlavy! Určitě se někde najde žena, která bude tvoji nabídkou poctěna. Kdo by nechtěl tak pohledného a statečného lovce?!" Gaston se ušklíbl. Ano, mohl ji nechat být. Ale něco takového neměl v povaze. Když něco chtěl, musel to mít za každou cenu!

"Už jsem řekl svoje. Nechci nikoho jiného! A ani nestojím o to, aby mi ji někdo ukradl. Buď bude má po dobrém, nebo po zlém!"

LeFou si povzdechl. Tohle byl předem prohraný boj. Nikdy jej nezajímalo, co chtějí druzí. Myslel pouze na sebe.

Pak se najednou do vesnice jako uragán přiřítil vyděšený Maurice. Vypadal jako šílenec. Tvrdil, že je jeho dcera uvězněna v kouzelném hradě plného oživlého nábytku. Prý mu vládne princ zakletý do zvířecí podoby! Vesničané se začali smát. Jenže Gaston mu uvěřil a nabídl pomoc. LeFou však tušil zradu. Měl pravdu. Jeho miláček uvázal Maurice v lese u stromu. O starcovu smrt se měli postarat hladoví vlci. Nechtěl si špinit ruce.

V ten moment konečně pochopil, jaký skutečně je. Už nechtěl být jeho poskokem. Začal hledat příležitost k útěku. Jenže jak to měl udělat, když okolo Gastona stáli zfanatizovaní vesničané čekající na jakýkoliv příkaz?

Přítel chtěl nechat odvést Maurice do sanatoria pro duševně nemocné. Ale v tom jej přijela zachránit Belle. Tvrdila stejné nesmysly. Na rozdíl od otce měla důkaz. Přinesla si z paláce kouzelné zrcadlo! Ukázala všem vesničanům tvář netvora. Prý měl dobré srdce! LeFou jí na rozdíl od ostatních věřil. Když Zvíře mohlo mít dobré srdce, tak se překrásný člověk mohl chovat jako zrůda.

"Nebojte se! Je dobrý! Nikdy by nikomu neublížil. Vypadá možná děsivě, ale v jádru je jiný!" vysvětlovala zoufale dívka. Chtěla otce zachránit a ukázat všem, že mluví pravdu. Ale vesničané měli čím dál tím větší strach.

"Je to taková zrůda a ty nám ještě hodláš tvrdit, že je dobrý? Zabije nás všechny! Jsi stejný blázen jako tvůj otec! Bude nejlepší, když půjdete do stejné cely! Chyťte ji!" poručil Gaston a luskl prsty. S pomocí několika dalších mužů dali vzpouzející se Belle do vozu. Schoulila se k vyděšenému starci. Neměla sebemenší naději na vysvobození. Přesto se však díky důvtipu dostala ven.

"Gastone, nemyslíš, že je to trochu moc? Třeba mluví pravdu. Co když je ten netvor skutečně takový, jak tvrdí?" Těmito slovy riskoval vše. Podíval se do Gastonových očí. Dostal strach. Byly plné hněvu, nenávisti a šílenství. To jeho by měli zavřít do blázince.

"Chceš být další?" zeptal se výhružně. LeFou jen zakroutil hlavou.

"Ne."

"Dobře. Tak zavři zobák a dělej, co ti říkám! Nikoho tvé názory nezajímají! Ještě slovo a skončíš jako oni!"

Tohle byla ta pověstná poslední kapka. Gastonovi na něm nezáleželo. I přesto však odešel s ostatními vesničany do paláce. Celou dobu přemýšlel nad tím, jak jej opustit. Chtěl dokázat, že ve skutečnosti není tak zlý. Nelíbilo se mu jeho jednání. Gaston si musel uvědomit jednu věc - nikdo nikdy nebude tancovat tak, jak píská.

Během bitvy se naskytla skvělá příležitost na změnu stran. Začal bránit očarované sloužící. Nikdy nic tak statečného neudělal. Otec by byl určitě pyšný. Vždy mu říkal, že je zbabělec, který se přidává pouze k tomu, kdo jej dostatečně ochrání před nepřáteli. Ale přeci jen v něm zbyla ještě špetka statečnosti.

Během boje očekával, že se proti němu Gaston postaví. Nikde jej však neviděl. Netušil, že se vydal za samotným princem. Nechtěl bojovat o Belle. Už jej nezajímala. Toužil po pomstě. Zaslepovala mu mysl. Nedokázal se soustředit na nic jiného než na Zvíře. Chtěl mít jeho hlavy pověšenou nad krbem. Ale štěstěna ten den vůbec nestála na Gastonově straně.

Prohrál. Zaplatil svým životem. LeFou nemohl uvěřit, když se doslech, že je mrtvý. Jenže poté spatřil jeho polámané chladné tělo.

Gastonova smrt jej zasáhla více, než by si byl ochoten připustit. Zároveň si uvědomil, že se v jeho srdci skrývají zbytky citů. Ale měl pocit, že se každým dnem vytrácí. Ještě nějakou dobu bude trvat, než zmizí nadobro.

Zvedl oči od korbele. Místnost se mírně houpala. Už by toho měl nechat. Avšak alkohol mu dávál pocit vysvobození.

Najednou ucítil v zádech něčí pohled. Začal se pomalu rozhlížet po lokále, dokud nenarazil na člověka, který se na něj díval. Znal jej. Patřil ke třem mužům, kteří vždy stáli po Gastonově boku. Tak jako on.

Jmenoval se Stanley. Sledoval jej zajímavým pohledem. Laškovným, řekl by. Líbil se mu? Nikdy mu nevěnoval sebemenší pozornost. Uvědomil si, že mu na tom momentálně nezáleží. Nebude si dělat zbytečné naděje. Nic k němu necítil.


Raději požádal šenkýřku o další pivo.
 

Kráska a zvíře (2017)

Sobota v 10:54 | Winter |  Fandom
V úterý se můj článek o ambiciózních rodičích dostal na titulní stranu. Byla jsem překvapená, že se tam objevil tak rychle. U Standy to většinou trvalo delší dobu, než se články z tématu týdne dostaly na hlavní stranu. Zarazila mne vysoká návštěvnost a počet komentářů, které jste mi napsali. Prozatím je to můj nejúspěšnější příspěvek. Člověk napíše nějakou věc, myslí si, že zaujme sotva pár lidí a najednou vidí takovou reakci :-). Udělali jste mi radost. Díky. Že bych o tom natočila vlog?


Jakmile jsem dopsala článek, tak jsem se připravovala na návštěvu kina. Společně s tetou, sestřenicí a bratrancem jsem šla na premiéru do Světa na hranou verzy Krásky a zvířete od Disneyho. Během přípravy jsem četla rozhovory, recenze a dívala se na ukázky. Původně jsem ani neměla v plánu tam jít. Ale v pátek večer mi babička řekla, že tam půjdou, tak jsem se k nim také přidala. S příbuznými jsem v kině už hodně dlouhou dobu nebyla. Naposledy se strejdou na Harry Potterovi a Tajemné komnatě. A to už je opravdu dávno.

Určitě vás zajímá, jestli stojí za to film vidět. No to si sakra pište, že jo.

Následující odstavce budou poněkud neobjektivní. Je to zejména kvůli tomu, že jsem velkou fanynkou původní animované pohádky. Jako malá jsem ji dostala na VHS od mamky k narozeninám a od té doby jsem si ji pouštěla pořád dokola. Stejně jako Hvězdné války, i tenhle film jsem dokázala odříkat zpaměti. K hrané verzy jsem byla poněkud skeptická. Říkala jsem si, zda vůbec dokáže překonat originál. Také jsem trochu pochybovala o 3D verzy, jenže u tohoto filmu trojrozměrnost funguje. Některé scény jsou skutečně velmi pěkné. Jako třeba, když se Zvíře kouluje s Belle, taneční číslo Be our guest nebo prolog s čarodějkou.

Očekávala jsem, že film bude přesnou kopií původního snímku. Tato představa se mi vyplnila. Avšak režisér Bill Condon sice něco ubral, ale zároveň i přidal scény a skladby, které mne příjemně překvapily. Jako například Evermore. Pokud se vám bude líbit anglická verze, vězte, že česká je ještě lepší.

Když už jsem u dabingu: je překvapivě dobrý. Když jsem poslouchala některé písničky v angličtině, tak jsem zjistila, že v české verzy jsou mnohem hezčí. Jako příklad uvedu scénu, ve které Belle zpívá o znechucení nad tím, že jí Gaston požádal o ruku. Zpěv Emmy Watsonové mne překvapil. Ještě nikdy jsem jí zpívat neslyšela a musím říct, že je dost dobrá.

Její Belle je daleko feminističtější, než v originále. Není obyčejnou vesničankou, ale inteligentní dívkou, která si na rozdíl od animované verze po vzoru svého otce vymýšlí vlastní vynálezy. Jenže lidé ve vesnici jsou stereotypní. Nesnesou její novoty ani chování. Například jim vadí, že učí další malé dívky číst. Zaujala mne také vedlejší dějová linie, která se zaměřovala na vztah jejího otce a matky. Ta zemřela na mor, což v animovaném filmu z pochopitelných důvodů není ukázáno.




Postavy v zakletém paláci se nijak od svých kreslených předloh neliší. Akorát mne příjemně překvapila menší role Staneyho Tucciho, který hrál maestra Cadenzu. Jo a ještě se mi líbilo ztvárnění Zvířete alias prince Adama. Nejen po herecké stránce, ale i po vizuální.

Teď bych se však chtěla věnovat dvěma postavám, kvůli kterým tuto recenzi píšu. Gaston a LeFou.

To, že Condon chce do svého filmu přidat homosexuální scénu, jsem věděla už dávno. Myslela jsem si však, že v ní budou účinkovat Lumiére s Cogsworthem. Disneyho fandom totiž pároval tyhle dva už dlouho před oznámením hrané verze. Tak nějak jsem doufala, že se jeden z mých tajných snů vyplní. Ani omylem. Místo toho jsem na stříbrném podnose dostala poněkud jiný pár, který by mne nenapadlo shipovat ani ve snu.

LeFou je v pohádce z roku 1991 otravný hloupý patolízal, který vůbec nestojí za pozornost. Ale Josh Gad jej ztvárnil poněkud jinak. V animovaném filmu zpívá o tom, jak je Gaston úžasný, statečný a silní. Přitom všichni víme, že je pravým opakem. Vždycky jsem si myslela, že je LeFou zbabělec, který je s ním jenom kvůli tomu, aby se v případě nebezpečí nechal ochránit. Jenže v hraném filmu je do Gastona zamilovaný až po uši. Některé scény jsou natolik očividné, že upoutají pozornost běžného diváka, který se o slash nezajímá. Během promítání jsem seděla vedle jedné maminky s asi desetiletým klukem. Na scénu v hospodě zareagovala šeptem slovy : "Ten je určitě na chlapy.". Skvělá dedukce, Shlerocku! Podobných gay momentů tam bylo deleko více. Což je dobře.



Před pár dny jsem je začala těžce shipovat. Od té chvíle hledám různé slashové povídky a fanarty. No, zatím toho tolik není. Ale počkám si ještě pár týdnů. Výběr bude daleko bohatší. Škoda, že ty gify nejsou v lepší kvalitě.

Nejvíc mne ale dostalo, když LeFou ve finále změnil strany a ještě před Gastonovou smrtí chránil prokleté obyvatele před zfanatizovanými vesničanami. A konec v tanečním sále byl vylepšen jednou moc pěknou scénou, ve které tančí se svým potencionálním partnerem. Údajně by se měl jmenovat Stanley. Škoda, že nemám více vizuálního materiálu. Ten okamžik byl vážně hezký. Pokud uvažujete, zda na film zajít, určitě to udělejte! Je to vážně skvělá zábava. Asi na něj půjdu do kina ještě jednou. Uvidím.

Nejspíš také nakreslím nějaký fanart.

Tak co, viděli jste film? Pokud ano, jak se vám líbíl?

---
Zdroj obrázků a gifů: tumblr.com

Příliš ambiciózní rodiče

18. března 2017 v 10:25 | Winter |  Články
Když jsem byla malá a nechtělo se mi nic dělat, tak jsem za příklad dostávala dokonalé děti, které měly plno kroužků, skvělé známky a mnoho aktivit navíc. Musím říct, že mne to pěkně štvalo. Navíc jsem věděla, že jsou ty děti nešťastné, rodiče je do aktivity nutí a raději by trávily odpoledne s kamarády než na tréningu. V dětství jsem nebyla nijak extra nadané dítě (akorát mne bavila angličtina, astronomie a kreslení) a nezáviděla jsem těm, které rodiče nutili k nejlepším výkonům.

Nedávno se mi pod ruku dostaly zajímavé materály, o kterých bude dnešní článek. V následujícím textu bych se chtěla zaměřit na jednu z forem psychického týraní - přílišného tlačení dětí do aktivit a nucení, aby podávaly nejlepší výkony. K článku mne rovněž inspirovala videa z Youtube o malých královnách krásy.

Zaujalo mne, že většina matek budoucích královen mají nadváhu, nechodí do práce (jsou v domácnosti) a své mindráky si léčí na dcerách. Jejich manžel jim platí všechny vymoženosti - ať už se jedná o velmi drahé třpytivé šaty na soutěžích, zápisné nebo osobní vizážistku. Finanční situace rodin je ve finále velmi špatná, protože tahle sranda stojí několik tisíc dolarů. Ony samy však ve finále nehnou ani prstem. V tom případě je mi líto i jejich manželů. Kvůli nim si někdy musí sehnat i druhé zaměstnání. Já mám také nadváhu, ale pokud bych někdy měla dceru, tak bych jí nikdy nedala do takových soutěží. Nepotřebuji si nic kompenzovat.



Sorry, tohle video jsem si odpustit nemohla :-).

Holčičky jsou zpočátku šťastné. Každé malé dítě se rádo předvádí a soutěž bere jako zábavu. Jenže postupně začne podléhat vlivu matek a vzhledem k tomu, že se jim bude chtít zavděčit, tak udělá vše, co mu řeknou. Například takové ženy poštvávají své děti proti sobě. Narazila jsem na článek o jedné matce dvou holčiček. Vždy měla raději tu, co právě vyhrávala. Nechápu, že proti ní nezakročila americká sociálka. Tohle je vyloženě psychické týraní.

Ale některé matky zašly ještě dál. Například jedna američanka píchala své malé osmileté dceři botox. Prý aby jí vyhladila vrásky! Kráva blbá. Vůbec nechápu, jak jí mohlo vůbec napadnout, že by tak malé dítě mohlo mít vrásky. Vždyť je to nemožné! Matka i s dcerou byly pozvány do Dobré ráno, Ameriko. Během rozhovoru prozradily, co kvůli kráse musí holčička podstopit. Ženě to prý poradily jiné mámy na soutěžích. A ona se jejich radám jako největší slepice podřídila. Bez ohledu na to, že dceři může ublížit. Hlavně, že bude krásná. Po odvysílání pořadu se na matku sesypala obrovská vlna kritiky. Následně jí byla dcera odebrána. Není nic horšího než to, když děti jakkoliv týrají rodiče, které milují.


Nikdy jsem neviděla tupější matku...

Také jsem ještě četla o další američance, která týrání dítěte posunula na úplně jiný level. Zakoupila v Mexiku vajíčka tasemnice a dávala je dceři do jídla. Když se na to v nemocnici přišlo, řekla dceři: "Promiň mi to, chtěla jsem, abys byla hezčí a hubenější." Vážně?

Matky soutěžících tvrdí, že je to pro dceru skvělá investice do budoucnosti. Prý se poté mohou stát třeba herečkami. O tom mám své pochyby. Pokud budou hrát ve filmech, tak jejich výkon bude stát za houby.

Četla jsem rozhovory s několika modelkami, které v pubertě nedodělaly střední školu a začaly se věnovat modelingu. Vůbec je však nenapadlo, že se jim může stát cokoliv (třeba autonehoda, úraz) a o svůj dokonalý vzhled příjdou. Nehledě na to, že jsou vědomosti a schopnosti v životě daleko důležitější.

Matky malých královen krásy také cepují dcery, aby byly štíhlé. Některé mají nastavenou přísnou dietu. Podle mého názoru je to dost úchylné. Kromě toho jsem četla další článek o ženách, které nejsou spokojeny se vzhledem svých dcer. Když na to mají věk, tak by je nejraději daly pod kudlu plastickému chirurgovi. Prý jim vadí jejich velký nos, malá prsa, odstáté uši atd. Nejsou dokonalé. Opět je nutí držet dietu, aby se přiblížily ideálům společnosti a třeba si díky svému vzhledu našly bohatého manžela. Svému dítěti bych něco takového nikdy neudělala. Já bych jej měla ráda, i kdyby vypadalo jakkoliv.

Ve Venezuele však v honbě za krásou zacházejí rodiče ještě dál. Hodně lidí tam žije v chudobě a proto se snaží, aby jejich dcery uspěly v soutěžích Miss. Například investují ohromné sumy peněz do úpravy zevnějšku potencionální krásky. Nehledě na to, že kdyby investovanou sumu věnovali na lepší bydlení nebo životní standart pro všechny členy rodiny, byli by na tom mnohem lépe. V této zemi existují i školy pro modelky. Není neobvyklé, pokud bude dívka v pozdějším věku operovaná, aby měla větší šanci uspět. Některým dívkám je na jazyk našívána speciální síťka. Díky ní je každé pevné jídlo velmi bolestivou záležitostí. Proto modelky konzumují jen rozmixovanou stravu. Ne každá dívka je však úspěšná. Slyšela jsem, že pokud soutěžící neuspěje, většinou skončí jako prostitutka, aby mohla splatit obrovské dluhy, které má její rodina. Docela bych tomu i věřila. Nehledě na to, co to musí udělat s psychikou dívek. To už bych ty peníze věnovala raději na pořádné vzdělání.

Sláva ze soutěží krásy může mít však i daleko horší dopad. Slyšeli jste někdy o Jonbenet Ramseyové? Pokud ne, nastíním vám její případ, o který se poslední dobou zajímám. Jednalo se o velmi krásnou holčičku, která se narodila v roce 1990. Její matka Patsy byla bývalá Miss Amerika a se svojí dcerou objížděla soutěže krásy pro malé děti. 25. 12. 1996 zmizela a druhý den ráno nelezl otec její tělo ve vinném sklepě jejich rodinného domu. Vraždu nikdy nikdo nevyřešil. Avšak kolem Jonbenetina úmrtí se dodnes vedou spory. Ale říká se, že za její smrt je zodpovědná matka nebo někdo z rodiny.

Když jsem byla mladší, bylo mi líto těch, které rodiče nutili k nejlepším výkonům. Pamatuji si na jednoho kluka v naší třídě, který brečel kvůli dvojce. Byl velmi chytrý a po pátém ročníku odešel na táborské gymnázium. Vzpomínám si, že mu učitelka dávala příklady z látky, které jsme ještě neprobírali.


Ale podle mne jsou nejhorší rodiče, co dítěti vyberou činnost, která jej nebaví. Vůbec se jich neptají, co by chtěli dělat. Například jej zapíší na balet nebo hokej a nutí jej, aby podávali nejlepší výkony. Nezajímá je, že nemají ani špetku talentu. Když dítě jejich představy nesplní, začne kolotoč výčitek typu: "My jsme ti toho tolik dali a ty ses nemohl ani trochu snažit?!"

Kdysi na střední škole jsem viděla dokument "Objevená Čína". V něm jedna náctiletá sportovkyně vyprávěla, jak chtěla přestat trénovat, ale její otec ji tak zbil, že si odchod ze sportu nakonec rozmyslela. Když už jsem nakousla Asii - kdysi jsem četla článek o "tygřích matkách". Takové ženy plně organizují život svých dětí. Pod jejich vedením musí mí nejlepší výkony jak ve studiu tak i v kroužcích. Nemají žádný osobní život ani přátele. Dcera jedné z nich se nakonec vzbouřila. Její máma následně napsala knihu "Bojový pokřik tygří matky".

Podle mne je daleko důležitější, když si dítě vybere vlastní zálibu a má z ní radost. Neříkám, že vysoký výkon a ambice jsou špatné. Ale dítě je musí chtít samo a dopracovat se k nim musí tak, že bude samo trénovat a z výsledků se těšit. Nikoliv tím, že za ním bude někdo stát a bude na něj hystericky křičet nebo jej bude bít, aby všechno dělal nejlépe. Když jsem byla na základní škole, tak mi šly věci, které mě bavily. Ale musela jsem je dělat sama. Nikdo mne do ničeho nenutil. Kdyby to však někdo udělal, tak by mi danou věc neuvěřitelně zhnusil.

Kdybych byla matkou, rozhodně bych dítě podporovala. Ale zdravým způsobem. Bylo by pro mne důležité, aby mělo nějaký čas pro sebe i kamarády. Například kdyby se učilo ve škole, tak bych na něj přehnaně netlačila. I já neměla samé jedničky. Nezáleželo by mi na tom, kdyby nakonec získalo výuční list nebo maturitu. Měla bych jej ráda stejně. Hodně by mi záleželo na tom, jestli je šťastné.

Nikdy bych nebyla ke svému dítěti tak přísná. Rovněž nejsem nejlepší a vím, že mám mnoho chyb. Nikdo nemůže být ve všem perfektní. Případá mi, že takové dokonalé děti se nedokáží vyrovnat s neúspěchem. Prožít neúspěch je v životě velmi důležité. Člověk si bude vážit každé výhry a lépe přijme prohru. Na rozdíl od jiných lidí, kterým se zhroutí svět, když na první místo nedosáhnou.

Na závěr bych se vás ráda zeptala - znali jste někoho, kdo měl příliš ambiciózní rodiče? Nebo vás naopak vychovávali? Jak se k této problematice stavíte? Je podle vás taková výchova dobrá nebo na ni máte úplně jiný názor? Napište jej do komentářů.

Zdroj obrázku: tumblr.com
 


Princezna Leia Organa

2. března 2017 v 0:06 | Winter |  Skicák
Portrét Carrie Fisher jako princezny Leii. Obrázek jsem nakreslila v prosinci, když internetem proběhla zpráva o jejím úmrtí.


Moje láska k počítačovým hrám

22. ledna 2017 v 15:02 | Winter |  Fandom


Už si ani nepamatuji, v kolika letech jsem dostala svého prvního gameboye. Vím, že to bylo ještě před druhou třídou, protože si jej občas půjčil taťka, který mi udělal takové scóre, jaké jsem v žádném případě překonat nemohla. Měl jenom pár her, přesto jsem jej nedokázala dát z ruky. Nosila jsem jej pořád u sebe: ve škole, u babičky i na dovolené u moře.

Po nějaké době jsem jej vyhodila, protože přestal fungovat. Od té doby jsem tolik her nehrála. Pokud ovšem nepočítám Maria na počítači u mé bývalé nejlepší kamarádky V. A poté také Moorhuhn, na který se na naší základní škole pořádali turnaje a organizoval je učitel Informatiky.

Zůčastnila jsem se, ale nepostoupila do finálního kola. Dále si pamatuji, že do pátého ročníku jsme měli ve třídě počítač a spolužáci na něm hráli Doom. Ten mi ale vůbec nešel. Pak jsem s hraním přestala až do sedmé třídy z důvodu, že jsem byla poslední ve třídě, kdo neměl počítač. Ale jakmile jsem jej dostala, tak jsem si nainstalovala Bulánky. Pořád jsem však hrála hry za účelem relaxace a tolik jsem jim nepropadala.

Velká změna nastala na střední škole. Tenkrát jsem v jednom díle Simpsonových viděla epizodu Pařanka Marge, ve kterém Marge hrála MMORPG. Nikdy jsem o takových hrách neslyšela a tak jsem si o nich zjišťovala veškeré informace. Během googlení jsem narazila na Metin 2. Stáhla jsem si jej a založila si postavu. Pamatuji si, že jsem vždycky hrála za šamanku, která měla dračí kouzla. Nemůžu uvěřit, že jsem propadla takové jednoduché hlouposti.

Následně jsem objevila 4Story. To mne moc neoslovilo. Ale pak jsem se jednou dostala k herní sérii Guild Wars. Úplně mne pohltila. Tyrii jsem si naprosto zamilovala.

V prvním díle jsem si vytvořila elementalistku, která se jmenuje Lyra Icemagic. Mám všechny datadisky a neustále se k nim vracím. Kromě toho jsem si před čtyřmi lety nainstalovala i druhý díl. Hraji za asuranskou mesmerku Lunu Seastar. Předtím jsem měla také asuru, ale byla to elementalistka.

Kromě onlinových her hraji klasické RPG. Líbilo se mi Dragon age a úplně jsem propadla sérii The Elder Scrolls. V DA jsem hrála za elfskou kouzelnici, v Oblivionu za Noční čepel a ve Skyrimu opět za čarodějku.

Preferuji spíš kouzla, než meč nebo luk. Mám ráda boje na dálku, protože na blízko mne nepřítel pokaždé porazí. Raději soupeře nejdříve zbavím většiny životů a než ke mne dojde, tak jej dorazím. Proto také třeba ve World of Warcraft preferuji roli DPS než třeba healera nebo supporta.

Jaké počítačové hry preferuji? Rozhodně musí mít kvalitní příběh a sympatické postavy. Když jsem například hrála Mass Effect, moje nejoblíbenější postavou ve druhém dílu byl Mordin Solus. Měl zajímavou temnou minulost. Pamatuji si, že mne zaujala jeho mise, kterou jsem plnila. Kromě něho jsem v této herní sérii zbožňovala Tali.

V Dragon age jsem měla ráda Morrigan. Nechala jsem se od ní naučit proměňování.

Dalším důležitým bodem, který ovlivňuje, jestli si hru koupím, je příběh. Musí být zajímavý a dobře napsaný. Také by hra měla obsahovat hodně dobré questy nebo originální mise. Další důležitá věc je volnost. Například The Elder Scrolls mám ráda díky tomu, že si ve hře mohu dělat opravdu co chci. Vůbec se nevěnuji hlavní dějové linii. Zajímají mne vedlejší úkoly. Například plnění questů pro jednotlivé frakce.

Rovněž je dobré, když si v nich mohu vytvořit hrdinku podle svých představ. Nad tvorbou postavy většinou strávím hodiny a ještě před tím si dobře promýšlím jak bude vypadat. Pokud je to možné, vždy si postahuji hromadu věcí, které vytvořili ostatní hráči. Ale většinou se jedná pouze o změnu vzhledu nebo nový dům.

Mimo hraní sleduji let´s playe. Když jsem začala hrát World of Warcraft, nejraději jsem měla kanál Gamecrafáka a jeho sérii s Brůčou. Ale běžně relaxuji u sledování Agraelových videí. Mám je opravdu ráda. Zejména mne baví jeho hlášky. Také sleduji kanál Radovana Samotného (dříve měl přezdívku AsasireToyotomi) a občas se podívám se na starší herní videa od Kovyho. Odebírám i Defi. Její videa si pouštím v dobách, kdy z nostalgie hraji The Sims.


V zahraniční herní youtube scéně se moc neorientuji. Nedívám se na zahraniční let´s playery, ale zajímají mne videa lidí, kteří jsou spojeni s počítačovými hrami. Třeba mám ráda herečku Feliciu Day. Napsala webový seriál The Guild. Sledovala jsem jej a neuvěřitelně mne bavil. Hrála v něm hlavní postavu Codex a celá série byla o životě hráčů jedné nejmenované počítačové hry. Seriál můžete sledovat na videacesky.cz. Vážně jej doporučuji. Je boží.

Felicia kromě hraní dabuje i herní postavy. Například v Guild wars 2 propůjčila svůj hlas asuranské hrdince Zojje.


Felicia Day

Další mojí oblíbenou osobností, která se zajímá o počítačové hry, je Freddie Wong. Napsal seriál Video Game High School. Děj se soustřeďuje kolem partičky kamarádů okolo hráče Briana D. Ten se stane doslova přes noc herní celebritou a je přijat na nejprestižnější střední školu na světě, ve které se tamější žáci zabývají vývojem a hraním počítačových her. Na internetu můžete opět najít celý seriál s českými titulky.

Sama jsem si také zkoušela natáčet let´s playe. Ale můj hlas se mi vážně nelíbí a pochybuji, že by někdo vydržel koukat na moje videa a přitom mne poslouchat. Proto raději budu vytvářet krátké tutoriály nebo gameplaye bez komentáře. Třeba dneska ráno jsem šla dungeon Halls of Lighting z datadisku Wrath of the Lich King. Moje postava ve World of Warcraft se jmenuje Hermíona, je to Night Elf a hraji s ní na Drak´thulu.





Tak co, také hrajete hry? Jaký je váš názor na českou herní youtube scénu? Máte nějakého oblíbeného let´s playera? Kterého?

---
Zdroj fotografií:
https://cz.pinterest.com/explore/felicia-day/
http://sailormoonnews.com/2014/11/16/sailor-moon-crystal-act-10-moon-review/sailor_moon_crystal_act_10_usagi_and_shingo_play_gambeoy_advance/
 


Kam dál

Zdroje obrázků v menu:
http://www.gettyimages.in/
http://thediaryofahufflepuff.tumblr.com/
tumblr.com