"Černý humor je, když máš písek v oku. Morbidním se stává ve chvíli, když máš oko v písku."

Charles/Hawkeye - slashový fanart

25. listopadu 2018 v 16:54 | Winter |  Skicák
Zkouším kreslit v komiksovém stylu.

Charles Emerson Winchester III./Hawkeye Pierce z mého milovaného seriálu M*A*S*H*. Je to ilustrace k mé slashové fanfikci O lásce a válce, kterou konečně po roce dokončuji.

 

O lásce a válce - díl čtvrtý

24. listopadu 2018 v 12:58 | Winter |  Povídky
Pár: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III., Otec Mulcahy/OC

Fandom: M*A*S*H*

Žánr: Slash, hetero, romatika

Autorčina poznámka: Já vím, jsem hrozná, hrozná a ještě jednou hrozná. Trvalo mi rok, než jsem se dokopala k tomu, že jsem znovu začala psát tuhle povídku. Nevím, co se to stalo. Ztratila jsem inspiraci a nějakou dobu jsem ani neměla chuť blogovat, jen jsem se snažila, aby tato stránka byla stále tak nějak aktivní. Tímto se hluboce omlouvám všem, kteří na pokračování tak dlouho čekali. Kapitola se tentokrát bude věnovat Hawkeyemu a jeho vztahu k Charlesovi.



Hawkeye nezapomněl na svůj slib, který v záchvatu opilosti dal Hunnicuttovi. Každý slib by se měl plnit. I ten, který byl lehkomyslně pronesen během opice. V následujících dnech nespustil Winchestra z očí. Hlavně dával bedlivý pozor ve chvílích, kdy byl v Margaretině přítomnosti. Pokud byla jejich teorie správná, tak dřív nebo později udělají chybu. Pierce se nad tou myšlenkou v duchu pousmál. Historie měla jednu zajímavou vlastnost - až moc často se stávalo, že se opakovala.

A proto vůbec nechápal, že jej tato domnělá teorie tak moc rozčiluje. Bylo přeci jedno, s kým Margaret chodí nebo ne. Ale pak si v nitru uvědomil, že tady vůbec nejde o ni. V duchu tuto myšlenku pohřbil tak hluboko, jak jen to šlo.


Hawkeye si moc dobře uvědomoval, že Charles byl daleko jiný než Frank Burns. Něco se mu na něm líbilo, jenže vůbec nedokázal říct co. Snad to, že na rozdíl od Kuního ksichtu uměl ukázat i lidštější stránku. Kolikrát se stávalo, že jej překvapil svoji dobrotou, kterou by u takového arogantního člověka vůbec nečekal. Nejvíc jej překvapil loni o Vánocích. To seděl sám ve stanu a popíjel destilát z Kolony. BJ byl někde venku a stejně tak i Charles. Mohl si vychutnat vzácný moment úplné samoty. Jenže ten netrval dlouho, protože kdosi začal klepat na dveře Bažiny.

"Dále."

Dveře klaply. Do důstojnického chlívku vstoupil Klinger, který měl na sobě vojenskou beranici s kožíškem, zelenou péřovou bundu a pod ní dlouhou hnědou sukni. Na nohy si vzal kozačky s vysokým podpatkem. Hawkeye jej vlastně obdivoval. Vůbec nechápal, jak v něčem takovém může vůbec chodit.


"Co chceš, paní Clausová?" Zeptal se, když se desátník bez vyzvání posadil na Winchesterovu postel.

"Asi mi to neuvěříte, kapitáne, ale stalo se něco neuvěřitelného! Úplně mi to vyrazilo dech!" Začal. Hawkeye se na něho se zaujetím podíval.

"Copak, konečně skončila válka? To by vysvětlovalo tvoje ohromení," řekl a usrkl si ze skleničky. Jednu nabídl Klingerovi, který jí rád přijal.

"Ne, jde o majora Winchestera. Právě jsem zjistil, že sirotčinci daroval obrovské krabice plné čokolády!"


Taková informace upoutala Piercovu plnou pozornost.

"Počkej, Charles někomu něco daroval? Náš Winchester, který se chová jako kluzký had pokaždé, když má věnovat nějaký cent na charitu?" Zeptal se.

"Přesně tak, kapitáne. Ani já tomu nemůžu uvěřit. Ale to ještě není to nejlepší," vysvětloval Klinger.

"Povídej, jsem napjatý jako kšandy."

"Dneska ráno zjistil, že ty sladkosti někdo prodal na černém trhu. Hrozně se rozčiloval, ale pak mu vychovatel v sirotčinci všechno vysvětlil: čokoládu musel prodat proto, že za ní dostanou děti rýži a zelí na celý měsíc! To znamená, že…" vypravoval desátník, ale závěrečnou větu nedokončil.

"…že Charles udělal pro sirtoky daleko víc, než my všichni dohromady," vydechl překvapený Hawkeye. Tohle opravdu nečekal. Mýlil se, když ve Winchesterovi viděl kopii Franka Burnse. Tenkrát o Vánocích začal Charlese vidět v jiném světle. Po nějaké době si uvědomil, že zbožňuje chvíle, kdy Winchester odhodil svoji arogantní masku a začal se chovat jako člověk. Už k němu nebyl tak jízlivý jako předtím. Od té doby jej mnohokrát přesvědčil o své dobrotě. Avšak Hawkeye nikdy nenašel odvahu si s ním pořádně promluvit.

*

Pierce potěšilo, když zjistil, že má další den službu s Charlesem. Po snídani obešel pacienty a pak si sedl ke stolu, kde vyplňoval dokumenty o jejich zdravotním stavu. Mezitím čas od času věnoval pohled majorovi, jak se individuálně stará o jednoho zraněného vojáka. Věděl, o jaký případ se jedná. Ten kluk byl na sále nejdéle ze všech a Charles vynaložil všechny síly, aby jej zachránil. Pracoval na něm deset hodin a po operaci si ustlal na stole, u kterého právě Hawkeye seděl. Některé záznamy byly trochu pomuchlané, ale na tom momentálně nezáleželo.

Nedokázal z něj spustit oči. Sledoval, s jakou pečlivostí se o vojáka stará. V jeho očích uviděl laskavost a opravdové štěstí. Jen ve výjimečných okamžicích mohl pozorovat takovou vzácnost. Nic si už nenalhával - opravdu mu to slušelo. Charles však v tu chvíli ucítil, že jej někdo sleduje a než stačil najít zdroj, tak se Hawkeye vrátil zpět ke svým papírům.


Nemohl uvěřit, nad čím přemýšlí. Ne, že by jej šokovalo, že se jedná o muže. Když studoval na univerzitě, tak zjistil, že jej přitahují obě pohlaví. Měl i románek s několika muži, ale nikdy netrvaly dlouho. Většinou šlo o krátké známosti a se svými partnery se už nikdy neviděl. Ale Charles…ne, tohle bylo na něj už trochu moc. Nemohl se mu líbit, prostě nemohl.


"Zatraceně," pomyslel si Pierce.

*

Major Winchester byl spokojen sám se sebou. Odvedl kus skvělé práce. Jeho pacientovi se dařilo výborně. Kromě zranění žaludku se mu podařilo zachránit i vojákovu ruku. A navíc trávil službu s Hawkeyem. Den už nemohl být lepší.

Měl pár hodin volno a nejraději by ležel v Bažině na své posteli, kde by snil s otevřenýma očima. Ovšem taková kratochvíle mu nebyla povolena, protože jako dočasný velící tábora se musel odebrat do Potterovy kanceláře a pracovat několik hodin s tím šaškem Klingerem. Ale na druhou stranu k němu nemusel být tak přísný. Koneckonců…kdyby ho nebylo, tak by včas nedostali krabice plné éteru a penicilinu.


Krátce po obědě jej přišla navštívit Jane Simpsonová. Posadila se na židli, která stála před stolem a spustila:

"Jsem Vám velmi vděčná, že jste se o nás tak skvěle postaral, majore. Ale budeme muset vyrazit na jih. Fronta se každou chvilku přesunuje k vám a opravdu by nebylo bezpečné, kdybychom tady zůstali."

"Chápu Vás, madam, ale kam půjdete?" Zeptal se Charles.

"Otec Mulcahy nám pomohl zařídit provizorní sirotčinec v jedné vesnici kousek od Soulu. Původně to bylo malé stavení, které patřilo misionářům, ale ti před válkou odjeli do Států, protože jim to nařídila církev. Od té doby se tam o to nikdo nestaral, ale otec byl tak hodný, že své nadřízené přesvědčil, aby nás tam nechali," vysvětlovala překvapenému důstojníkovi.

"Ale celý ten přesun bude pro vás hodně riskantní."

"Já vím, majore. Jenže co můžeme v takové chvíli dělat? I vy se budete muset přesouvat, pokud se fronta dostane až k vám. Lepší bude, když děti vezmu a odejdu s nimi teď, než abychom zase utíkali před bombami," řekla smutně vychovatelka.


"Dobře. Dáme vám na cestu jídlo a teplé oblečení. Kromě toho zařídím, aby vás k Soulu vezl ten nejlepší řidič, kterého tady máme. Přeji vám hodně štěstí a ať se vám ve vašem novém domově daří."

"Jsem Vám nesmírně zavázána, majore Winchestere. Nikdy Vám to nezapomenu." Děkovala dojatá Jane.

"Nemáte vůbec zač. Pro mě je to maličkost."

*

Naložit sirotky na nákladní vůz nebylo nic těžkého. Seržant Rizzo čekal, až všichni nastoupí a rozloučí se s ostatními. Bylo to skutečně dojemné, jak ti malý caparti mávali táboru na rozloučenou. Každý věděl, že už je asi nikdy neuvidí. Avšak hřálo je u srdce, že kousek od Soulu budou v bezpečí. Ovšem jen málokdo tušil, že by jejich myšlenky plukovník Potter nesdílel.


Otec Mulcahy tušil, že situace je vážná. Nebyl hlupák. Když jezdil za Jane Simpsonovou do sirotčince, tak viděl, jak ze severu prchají před frontou stovky uprchlíků. Jednalo se o celé vesnice, jejíž obyvatelé si zachraňovali holé životy jen s hrstkou majetku, který mohli naložit na dřevěné vozy. Strašně se bál o Jane. Nemusel jí moc dlouho přesvědčovat k tomu, aby nakonec s dětmi šla k nim.


Miloval ji. Více než kohokoliv jiného. Svůj vztah drželi v přísném utajení, i když předtím sám se sebou svedl obrovský vnitřní boj. Dokonce vážně uvažoval, že odejde z církve. Už měl i napsanou rezignaci, ale krátce po jejím dokončení papír spálil. Nakonec se rozhodl zůstat, protože věděl, že jej zranění i obyvatelé tábora budou potřebovat.


Moc dobře věděl, že se hodně dlouho neuvidí. Avšak pro něj byla bezpečnost jeho milé přednější. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Jane a její děti pro něj byli něco jako jedna velká rodina, kterou on nikdy mít nebude. Neodpustil by si do konce života, kdyby se jim cokoliv stalo.


Když náklaďák odjížděl, Jane mu věnovala pohled plný bolesti. Moc dobře věděla, jak jí miluje a že tohle všechno dělá proto, aby je ochránil. Mávala mu společně s dětmi, a přesto se neubránila slzám. Rychle je setřela, aby nikdo nic nepoznal.

Kapitola první - Student

4. října 2018 v 11:19 | Winter |  Povídky
Autorčina poznámka: Tohle je moje první povídka, kterou jsem psala pod odborným dohledem. V minulém školním roce jsem chodila na Literární seminář k jednomu skvělému doktorovi u nás na fakultě, který mi dával během psaní různé rady a návrhy, jak příběh vylepšit. Je to moje první autorská povídka, které je součástí příběhu, jenž mi už dlouhou dobu ležel v hlavě. Užijte si čtení a budu moc ráda, když mi pod příběh napíšete své komentáře.



Anna Prokopová se domnívala, že její štěstí nemůže nic ohrozit. Jako sedmnáctiletá potkala na studiích v Táboře stejně starého Jana Olivu. Netrvalo dlouho a oba se do sebe zamilovali. Anna Janovi imponovala zejména proto, že nebyla jako ostatní dívky. Nikdy nechodila na diskotéky a ani to neměla za potřebí. Raději se věnovala umění. Ráda malovala obrazy a občas nějaký prodala. Peníze z prodeje si ukládala do velmi pěkné plechové krabičky od bonboniéry. Schovávala si jí pod postel.

Kromě peněz si do ní dávala i dopisy od Jana a drobnosti, které připomínaly jejich vztah. V posledním ročníku si chtěla podat přihlášku na uměleckou akademii. Jenže pár dní po odeslaní zjistila, že je těhotná. I přes ranní nevolnosti se připravovala na maturitu a nakonec uspěla s dobrými výsledky. Jan byl z těhotenství překvapen, ale naštěstí se ke všemu postavil jako chlap a rozhodl se o rodinu postarat. Po maturitě nastoupil do prvního zaměstnání. Pracoval jako skladník v nedalekém elektru. Po čase si uvědomil, že by si chtěl založit vlastní firmu. Elektroniku vyrábět nechtěl, ale rád by jí nakupoval v zahraničí a poté dál prodával v České republice. Musel hodně pracovat, aby nakonec vybudoval prosperující společnost.

Anna se mezitím starala o malého Petříka. Bylo to úžasné, veselé dítě. Péče o syna jí naplňovala a ani na okamžik neuvažovala, že by odešla do práce. Jan přeci vydělával dostatek peněz. Mohl je dobře zajistit. Ale Annina maminka Marie s jejím názorem nesouhlasila. Byla to tvrdá žena, která si v dětství zažila svoje a zastávala názor, že by měl vydělávat každý, kdo je zdraví. Anně přece nic nebránilo v tom, aby pracovala.


"Mami, ráda bych Honzovi a Petrovi vytvořila zázemí, které jsem s tebou neměla. Pamatuješ, jak jsi za komunistů musela chodit do práce a dělala jsi dvanáctky? Vůbec jsi nebyla doma ani ve chvíli, kdy jsem tě nejvíc potřebovala!" vyčítala jí dcera během jednoho rozhovoru. Marii tato slova velmi urazila.


"To snad nemyslíš vážně, Aničko! Dělala jsem všechno proto, abychom se měli dobře! Kolikrát ti mám vysvětlovat, že Honzova práce je velmi riziková? Dneska je možná úspěšný, ale zítra může o všechno přijít! A co budeš dělat, až se mu něco stane? Nikdy jsi nepracovala! Nevíš, jaké to je stát u pásu nebo sedět za pokladnou v supermarketu! Žiješ ve zlaté kleci a pro růžové brýle už ani nevidíš, co se všechno může stát! Ani nic pořádného neumíš!" křičela. Anička byla v jejích očích manželka podnikatele, která si zvykla žít v luxusu. Ona však celý život tvrdě pracovala a každé koruny si nesmírně vážila. Vychovala tři děti a vštěpovala jim, že dobré zaměstnání je pro život velmi důležité. Podle jejího názoru by se o rodinu měli starat oba partneři. Měli se o své děti postarat ve všech ohledech. Společně na sebe ještě nějakou dobu křičely.

Anna nakonec třískla vzteky do stolu, vzala syna a odešla domů. Už nemohla ty řeči poslouchat ani vteřinu. Nedokázala si připustit, že by se jim vůbec někdy špatně dařilo. S manželem měli finanční rezervy, které by použili v případě, že by něco nevyšlo.

Jenže o dva roky později přišel pan Oliva o všechen majetek, neboť svojí důvěru vložil do podvodníka, který se vydával za seriózního finančního poradce. Podvodník nejdříve s Janem navázal dobré vztahy, ale vše jen hrál kvůli tomu, aby jej obral o poslední korunu. Oliva nakonec zjistil, že dluží obrovské částky, kam se podíval. Nikdo s ním nechtěl uzavřít jedinou obchodní smlouvu. Pověst jeho firmy byla v troskách. A to jen kvůli tomu, že chtěl zajistit rodinu. Podvodník se vypařil jako pára nad hrncem. Ale Jan musel všechny jeho problémy vyřešit sám. Byl neustále ve stresu a bál se každého nového dne. Vypětí si nakonec vybralo svoji daň.

Pan Oliva během jednoho soudního stání nevydržel nápor a zkolaboval. Přivolaný lékař jej nedokázal zachránit. Anna se z manželovy smrti nikdy nevzpamatovala. Kdyby nebylo příbuzných, nejspíš by skončila i s děckem na ulici. Naštěstí měla paní Marie našetřeno dostatek peněz, aby dceři alespoň trochu pomohla. Když Péťa začal chodit do školy, nakoupila mu všechno, co potřeboval. Nejraději by si jej vzala k sobě do bytu, ale Anna nechtěla o ničem takovém ani slyšet. Byla na Petrovi citově závislá. Se synem se přestěhovala z luxusní vily do ubytovny pro sociálně slabé stojící nedaleko zimního stadionu. Ještě před několika lety v něm žili průměrné rodiny. Ale město se rozhodlo, že z těchto panelových domů udělá sociální bydlení. Proti jejich rozhodnutí protestovalo mnoho obyvatel Tábora, ale jejich požadavky zůstaly nevyslyšeny.


Byt, který Anna Olivová dostala, byl ve strašném stavu. Marie se během první návštěvy zděsila. Nedokázala si představit, že její vnouček bude žít v něčem tak strašlivém. Celou noc proplakala. Chtěla si vzít Petra do péče i násilím, ale nepovedlo se jí to. Navíc se zhoršil její vztah s dcerou. Annu zajímalo jediné - jestli jí matka v půlce měsíce dá dost peněz na to, aby mohla nakoupit jídlo. I přesto u ní Petřík občas bydlel. Za Olivovými docházela pravidelně sociálka a kontrolovala, jestli je vše v pořádku. Paní Olivová dostala od Úřadu práce možnost pomáhat městu. Díky tomu alespoň neseděla celé dny doma.

Jenže nový životní styl se na ní velmi podepsal. Anna se postupem času velmi změnila. Z krásné paní v domácnosti se stala troska ve špinavém oblečení a s neupravenými splihlými vlasy. Za všechno mohl alkohol, kterého si dopřávala hojnou měrou. Nejdříve pro ni znamenal útěk z každodenní reality. Zapíjela jím stesk po manželovi. Petr v tu dobu poznal, že se s maminkou děje něco špatného. Během opilosti byla velmi agresivní a často svého syna bila. Postupně veškeré peníze od sociálky i od matky utratila za pití. Kolikrát kvůli němu neměla ani na jídlo. Marie se mezitím snažila, aby Petříka neodvedli. Stálo jí to opravdu hodně úsilí. Petřík býval zdravé, spokojené dítě. Ale matčina závislost jej změnila k nepoznání, neboť hrozně zhubnul.

Anna se k němu díky svým stavům nedokázala chovat hezky. Každou chvíli na něj křičela. Neustále mu vyčítala, že jí připravil o všechny sny. "KDYBY NEBYLO TEBE, TY PARCHANTE, TAK BYCH MĚLA KRÁSNÝ ŽIVOT! MOHLA JSEM BÝT SLAVNÁ MALÍŘKA A NESKEJSNULA BYCH U PLOTNY JAKO NĚJAKÁ PITOMÁ HUSA! MĚLA JSEM JÍT NA POTRAT!" ječela jako smyslu zbavená. Stála u stolu, na kterém se válela dopitá láhev vodky. Páchla alkoholem a Petr jen čekal, kdy přijde rána. Nechápal, proč na něj křičí. Vždyť jej měla tak ráda! Celou následující noc proplakal do polštáře.

Ve škole měl i přes špatnou situaci docela slušné známky. Avšak od vrstevníků zažil dost drsnou šikanu. Zvyknul si, že mu všichni spolužáci záviděli nové oblečení i zajímavé věci, které si jejich rodiče nemohli dovolit. Nyní byl rád, když dostal od babičky novou bundu ze sekáče. Babička by mu ráda koupila dobré oblečení, ale raději peníze z důchodu investovala do jídla. Nemohla se dívat na to, jak vnouček hubne. Děti však získaly snadný terč pro psychickou šikanu. Dělaly vše proto, aby Petra vyřadily z kolektivu. Dávaly mu najevo svůj nezájem. Bolel hodně, protože chlapec chtěl dokázat, že i bez značkového oblečení může být dobrým kamarádem. Bohužel bezvýsledně.

Situace se "zlepšila" v sedmé třídě, protože Věra, jedna z jeho spolužaček, utekla z domova. Její útěk se stal tématem číslo jedna, neboť se zjistilo, že pracovala u německých hranic jako nezletilá prostitutka. Dokonce se vrátila domů těhotná! Takový příběh si nejen u vrstevníků získal plnou pozornost. Na jednu stranu si Petr oddychl, protože jeho problémy už nebyly tak zajímavé. Na druhou stranu Věru litoval. Občas si s ní povídal a někdy spolu šli i do školy. Pokud se jí tedy chtělo. Škole se vyhýbala, protože byla stejně jako Petr šikanována. Bydlela ve stejném panelovém domě jen o dvě patra níž. Oba se od sebe zásadně lišili. Chlapec se vše snažil vyřešit důvtipem a chytrostí. Jeho taktika někdy nevyšla, protože zkuste využít inteligenci proti snadno ovlivnitelnému stádu idiotů.

Věrka se vše snažila vyřešit násilím. Určitě jí ovlivnilo, že vyrůstala s dalšími pěti sourozenci a rodiče nikdy neměli na rozhazování. Po jejím odchodu ze školy do třídy nastoupila nová dívka. Jmenovala se Vendula Preissová, ale nikdo jí neřekl jinak než Wendy. Hloupá a agresivní Věra jí nesahala ani po kotníky. Byla to malá boubelatá zrzka s úsměvem od ucha k uchu. Měla ráda ironický humor a dokázala psát úžasné příběhy. Petr ještě nikdy nepotkal žádného vrstevníka s tak obrovskou fantazií. Když se ovšem její práci někdo smál, hodně jí to mrzelo. Těžce snášela kritiku. Avšak snažila se z ní poučit, i když kvůli tomu po nocích plakala do polštáře. Petr záhy zjistil, že Wendy je tím nejlepším člověkem, jakého kdy poznal.

Nezapadla mezi ostatní dívky. Byla velmi inteligentní a společně sdíleli mnoho zájmů. Zanedlouho se z nich stali nejlepší přátelé. Wendy neměla předsudky jako ostatní. Nevadilo jí, že Petr pochází ze špatných sociálních poměrů. Uvědomovala si, že na světě existují mnohem důležitější věci než nový mobil či značková bunda. Cítil se s ní velmi dobře. Hodně spolužáků se domnívalo, že spolu něco mají. Ale Petr si uvědomoval, že dívky nejsou středem jeho zájmu, což si prozatím odmítal připustit.

Konečně byl po tolika letech opět šťastný. S Wendy se cítil velmi dobře. Několikrát u ní doma přespal. Překvapilo jej, jak vlídně s ním její rodiče zacházejí. Jen babička na něj bývala tak hodná. Petr kamarádce občas záviděl, neboť si přál mít také takovou úžasnou rodinu. S Preissovými se rychle spřátelil a dokonce díky nim objevil svůj umělecký talent. Později si uvědomil, že jej získal po matce. Neměl však možnost jej rozvinout. Matka ho nikdy na žádný výtvarný kroužek neposlala a hodiny kreslení na základní škole byly o ničem.

Petrovo štěstí trvalo jen chviličku, neboť se situace u něj doma začala zhoršovat. Chlapec zjistil, že jeho matka spí s muži za peníze. Chytla se jedné velmi špatné opilecké party, která sedávala u supermarketů stojících vedle silnice vedoucí směrem na Plzeň. Svým hrubým chováním obtěžovala okolí. Žebrala peníze na krabicové víno, a když je nedostala, tak spustila proud nechutných nadávek. Často byla tak opilá, že sotva dokázala dojít domů.

Sex s jinými muži jí moc nevynášel. Kdo by také dával peníze tak ošklivé prostitutce? Za poskytnuté služby jí někdy dokonce platili jen jídlem. Vždy myslela primárně na sebe a nikdy ne na syna. Petr jí neustále omlouval. Musel zůstat doma, protože neměl kam jít. Babička Marie zemřela a nikdo jej nemohl podporovat. Ani po ní nedostali žádné dědictví. Paní Prokopová všechny peníze věnovala dceři během života. Anna si po matčině smrti uvědomila, že si musí najít nějakého stálého sponzora. Na Úřad práce už rok nechodila. Vůbec si tenkrát neuvědomila, že jí naskakují dluhy za sociální i zdravotní pojištění. Navíc se spustila s jedním mužem z její party. Chlapec nikdy neviděl většího hrubiána. Měl prý ve všem pravdu a běda, když s ním někdo nesouhlasil. Doslova se k nim vetřel a Petřík takovou drzost nemohl dlouho překousnout. Ani se jej nikdo nezeptal, zda - li vůbec chce, aby u nich bydlel.
 


Queer Sherlock - fanart

10. srpna 2018 v 18:01 | Winter |  Skicák
Dnešní obrázek jsem kreslila britskými pastelkami Inktense od Derwentu. Jsou to úžasné speciální pastelky, které se sice nehodí na klasicé vybarvování, ale jakmile je rozmyjete vodou, dostanete krásné syté tóny. Používám je i na antistresové omalovánky a nemůžu si je vynachválit. Opravdu vřele doporučuji. Na obrázku je Sherlock s LGBT vlajkou na ramenou.



Medusa

14. června 2018 v 11:36 | Winter |  Skicák
Medusa - A4

Tento portrét jsem kreslila novou soupravou grafitových tužek od Koh - I - Nooru, která se jmenuje Gioconda. Dále jsem použila měkké pastely od stejné značky. Využila jsem sadu šedivých tónů a pozadí jsem vybarvila hnědými. Hodně se mi osvědčila versatilka na pastely, kterou vřele doporučuji. Obrysy jsem dodělala černou a bílou Polycolorkou.


Kam dál

Zdroje obrázků v menu:
http://www.gettyimages.in/
http://thediaryofahufflepuff.tumblr.com/
tumblr.com