"Černý humor je, když máš písek v oku. Morbidním se stává ve chvíli, když máš oko v písku."

Červenec 2016

Blog jako způsob sebevyjádření

31. července 2016 v 22:11 | Winter |  Články

S blogováním jsem začala na základní škole. Tenkrát jsem měla blog, který se jmenoval Dotek zla, podle jednoho hororu. Není nutné dodávat, že ten film byla neskutečná hloupost. Na mé první stránce by jste nenašli jediný článek, který bych neokopírovala. Ale tenkrát jsem se rovněž pokoušela o autorské povídky. Jenže byly naprosto příšerné a vůbec nechápu, jak jsem mohla takové pitomosti vytvářet a ještě být na ně hrdá.

Za nějakou dobu jsem měla další blog, na kterém jsem se pokoušela už o nějakou autorskou tvorbu. Pamatuji si, že jsem tenkrát zbožňovala Batmana a psala jsem o něm kraťoučké přihlouplé články. Schválně jsem se jej pokusila vyhledat. A on skutečně existuje! Dokonce jsem úplně zapoměla na jeho otřesný desing. Vůbec nechápu, jak jsem mohla publikovat své příspěvky na takovou příšernost. Z jeho vzhledu mě i teď bolí oči. Ještě, že toto období je už dávno za mnou.

Poté jsem měla dva deníčky, na které jsem psala daleko lepší články. Opravdu mne tenkrát překvapilo, že se dostaly do autorského klubu. Ale pak jsem je smazala a na několik let přestala blogovat. Hlavním důvodem bylo také to, že o mém blogu věděli spolužáci na střední a dělali si z mých textů legraci. Od té chvíle jsem měla pocit, že už nikdy nenapíšu pořádný článek. Když se na to podívám ze zpětného pohledu, musím uznat, že měli pravdu. Moje staré příspěvky byly skutečně příšerné a velmi se za ně stydím. Docela by mě zajímalo, jak se budu v budoucnu dívat na tento blog.

Obsahově se můj starý deníček docela podobal tomu dnešnímu, akorát jsem tam měla daleko víc úvahových článků. Také jsem publikovala svoje kresby, ale za celou dobu jsem napsala asi jenom dvě povídky.

Nikdy jsem se moc nezapojovala do dění. Tak jako ve skutečném životě. Nevidím důvod, proč ze sebe na internetu dělat někoho jiného. Sice mám přezdívku, která mi dává anonymitu, ale nepřetvařuji se.

Nejsem příliš aktivní blogerka. Každý měsíc mám v průměru dva až tři příspěvky. Zastávám názor, že je lepší jednou za čas publikovat článek, na kterém se odvede pořádný kus práce než kraťoučký o dvou řádcích neobsahující žádnou zajímavou myšlenku.

Články a povídky jsou můj způsob sebevyjádření. Dávají mi možnost uvolnit emoce a vypsat se z nich. Zejména to dělám u povídek. Blog je skvělou terapií.

A teď bych napsala pár slov k blogům, které pravidelně čtu. Líbí se mi povídky od Majuar. Zejména mě dostala ve chvíly, kdy publikovala slash na M.A.S.H. s Charlesem Emersonem Winchesterem. Rovněž zbožňuji její povídky na Saturnina. Ale má i spoustu jiných zajímavých příběhů, takže vřele doporučuji, aby jste se na její blog zašli podívat. Zároveň mne vždycky potěší, když na mém blogu zanechá komentář.

Mám moc ráda blog Underland patřící Sakuře Minamino / Tweedledee. Baví mne její články o japonské nebo britské populární kultuře. Dále chodím na Pieklo od Viollet neboť se mi strašně líbí její kresby a velmi orignální způsob psaní.

Samozřejmě jich navštěvuji daleko víc, ale tyhle mám nejraději.

Tento blog za chvíli oslaví dva roky. Když jsem jej zakládala, vůbec jsem nečekala, že se mi podaří navázat kontakt s Johnem Nettletonem a jeho vzpomínky budu moci publikovat v článcích. Nikdy by mě nenapadlo, že začnu sbírat autogramy. Absolutně jsem nepředpokládala, že bych se mohla opět dostat do autorského klubu. A už vůbec jsem nedoufala, že se najdou lidé, kterým se bude moje autorská tvorba líbit.

Tímto článkem bych ráda poděkovala všem, kteří si najdou malou chvilku a přečetou si mé články, ohodnotí je nebo napíšou své názory. Ani nevíte, co to pro mne znamená. Zejména mé díky patří autorům pozitivních komentářů. Vaše laskavá slova mne pokaždé nakopnou i inspirují k další tvorbě. A to je jeden z důvodů, proč blogování miluji.

Děkuji vám.

A co vy? Co pro vás psaní blogu znamená?

---

Poznámka pod čarou:

Ráda bych věděla, zda jsou tady nějací lidé, kteří moje články čtou pravidelně. Chtěla bych provést takové malé sčítání čtenářstva. Mohli by jste mi prosím také napsat do komentářů, co se vám na mém blogu líbí a co ne?

Zdroj obrázku:
http://leapindesign.com/



Paul Eddington

22. července 2016 v 13:35 | Winter |  Fandom
Už dlouho jsem nenapsala žádný článek, který by se týkal herců z Jistě, pane ministře. Dnes přijde na řadu úžasný Paul Eddington.

Paul se narodil v Londýně 18. června 1927 a zemřel 4. listopadu 1995. Není důležité zde vypisovat, kdo byli jeho rodiče nebo, že se oženil s herečkou Patricií Scottovou. Na CSFD můžete najít velmi pěkně sepsaný životopis a jeho hereckou filmografii. Já se hlavně zaměřím na jednu z jeho postav, kterou hrál. A to Jamese Hackra, protože to byla důležitá role v jeho životě.

Zároveň vřele doporučuji jeden z dokumentů na Youtube - Paul Eddington: A life well lived. Proslavil se nejen seriálem Jistě, pane ministře/premiére, ale i sitcomem The Good life, který se u nás nevysílal. Ale co jsem četla názory na internetu, prý je to jeden z nejlepších sitcomů, jaký se v britské televizi vysílal (mám své pochyby, v mých očích by JPM/JPP nenahradilo nic). Viděla jsem pár epizod v originále na Youtube a musím říct, že je jako Jerry úžasný. Myslím, že by bylo skvělé, kdyby se našla nějaká dobrá duše, která by tento seriál přeložila do češtiny.



Paul Eddigton jako Jim Hacker


Paul hrál Jima Hackra. Naivního politika, který mnoho let přednášel techniku a poté pracoval jako šéfredaktor časopisu Reforma. Nepodařilo se mi zjitit, jakého zaměření Reforma byla, ale domnívám se, že poskytovala články o vysoké politice, neboť hned v úvodním díle Otevřená vláda Humphrey říká, že si jej Hacker podal před rokem u jednoho rozhovoru.

Po Reformě se Jim stal stínovým ministrem zemědělství. Je možné, že i přesto stále posílal rozhovory nebo články do Reformy. V knize se píše, že tajemník ministerstva zemědělství prosil Sira Arnolda, ať přesvědčí premiéra, aby Hacker zemědělství nedostal. Prý mu moc rozumí a přinášel by nové nežádoucí změny. Jak si možná ze sitcomu nebo knihy pamatujete, ministři dostávali (a stále dostávají - jen si vzpomeňte na Martina Stropnického), resorty, kterým vůbec nerozumí. Sir Arnold tedy vyhověl oné zoufalé žádosti.

Ministerstvo pro administrativní záležitosti nebyla žádná výhra. Novináři o něm kousavě hovořili jako o politickém hřbitovu. Ale Jimovi to pro rozjezd jeho kariéry bohatě stačilo. I když pár dní po nástupu díky svojí naivitě začně narazil a hrozila mu demise.

Hacker zůstal ministrem více než rok. Neustále řešil koflikty se svým "podřízeným" Sirem Humphreym. Slovo podřízený je v uvozovkách proto, že Appleby měl na ministerstvu stejnou moc jako kardinál Richelieu na dvoře Ludvíka XIII.

Buď se snažil prosadit si svou nebo tahal tajemníka ministerstva z průšvihů (viz Kostlivec ve skříni :-)). Nicméně se i přes to stal premiérem Velké Británie. Jenže od Humphreyho a Arnolda to byl jeden velký vtípek. Zkrátka potřebovali někoho bez názoru a snadno ovlivnitelného. Člověka, který by byl dokonalou cvičenou opicí státní správy. Jim tyto podmínky splňoval. Humphrey jej vycvičil na výbornou.


Jedna z velmi vzácných fotografií, na které můžete vidět, jak si hlavní herci zkoušejí
scénu těsně před natáčením. Zleva do prava - Sir Nigel Hawthorne, Derek Fowlds a
Sir Paul Eddington.

Jim tedy získal křeslo ministerského předsedy a doufal, že získá daleko větší politickou moc. Myslel si, že bude vlastním pánem a nějaká státní správa na něj bude krátká. Hluboce se zmýlil neboť i Sir Humphrey získal vysněné místo. Stal se tajemníkem vlády po Siru Arnoldovi. Bernard byl i nadále Jimovým sekretářem, ale už nepodléhal Applebymu.

Jim Hacker byl dokonalou parodií na jakéhokoliv politika, který se nejprve snaží dostat se na metu nejvyšší v domění, že zavede nové změny. Ovšem narazí na starý ověřený systém a začne hrát stejnou hru, kterou rozehráli jeho předchůdci. Někdy ji vyhraje, ale jindy jej čeká strmý pád dolů.

Jim byl ale vytvořen podle skutečného politika - tedy političky. Byla jí Margaret Thatcherová. Například jak jsem psala v článku John Nettleton vzpomíná na setkání s Margaret Thatcherovou - Hacker se stejně jako ona rád napil dobrého pití. Domnívám se, že to vůbec není náhoda, protože sami tvůrci přiznali, že pár lidí z vlády jim poskytovalo zajímavé informace, které využili při tvorbě seriálu. Napadlo mě, že alkohol pro ni mohl znamenat občasný útěk z reality. Pro Thatcherovou asi nebylo jednoduché vstávat každý den s vědomím, že ji díky nepopulárním reformám nesnáší skoro celá země včetně královny Alžběty II.

Jimova politická příslušnost je nejasná. Nějaké jeho názory jsou konzervativní, jiné labouristické. Tvůrci se zkrátka tomuto zařazení šikovně vyhýbali. Během prvního vysílání seriálu se jak pravice tak levice dohadovali, kam vlastně Hackrova strana patří. Dokonce ani nezazní její jméno či volební program.

Na začátku knihy Jistě, pane ministře se můžete dozvědět, že po něm byla pojmenována Hacker College v Oxfordu. Jaký byl jeho osud po odchodu z čísla deset není jisté. Ale někde jsem četla, že ještě pár let po funkčním období zasedal v House of Lords a pak odešel na odpočinek. Během svého úřadování jak ve funkci ministra tak i premiéra si psal deník. V Oficiální návštěvě si jej píše na posteli v nočním vlaku do Edinburghu. Jinak si své myšlenky nahrával na diktafon. Myslím, že se v knize zmiňoval o tom, že si pořídil i počítač, jenže poté o své zápisky nedopatřením přišel.


Jimova rodina

Jim Hacker má v obou seriálech ženu a dceru. Annie Hackrová je parodií na frustrovanou ženu politika, která špatně snáší tlak na jejich rodinu. Například si na tuto skutečnost stěžuje ve chvíli, kdy jsou oba přestěhování do čísla deset. Jimovi také doma podrývá autoritu a má na jeho politická rozhodnutí neustálé narážky. Asi nejtěžší období prožívala v díle Rovnoprávnost, neboť Jim dostal novou podřízenou a díky manipulaci Sira Humphreyho se bála, že by Sarah Harrisonová mohla jejího muže svést. Ale ze začátku byla pro to, aby na ministerstvu pracovalo více žen ve funkci vyšších úřednic. Jenže to se nelíbilo Arnoldovi a Humphreymu.

Jeho dcera Lucy studuje Sociologii a v seriálu se objevila jen jenou. Podporovala ochranu ohrožené jezevčí kolonie v epizodě Právo na informace. Chtěla svolat tisk a demonstrovat nahá. Jim se snažil všemožnými způsoby její plánovanou akci zarazit a povedlo se mu to díky Humphreymu. Lucy se potom v seriálu neobjevila. Jen v jednom díle Jistě, pane premiére o ní byla zmínka v souvislosti s tím, že by chtěla na prázdniny do kibucu.

Hacker byl v osobním životě velký fanoušek fotbalu a klidně by mu dal přednost před "vyšší kulturou". Podle něj je zde jen pro ty nejbohatší a nedělalo by mu problém nechat starou galerii přestavit na nákupní centrum. Moc neměl v lásce herce, jak nepřímo uvedl v epizodě Patron umění.


Paul Eddington a Margaret Thatcherová

Jak už jsem psala dříve, baronka Thatcherová byla velkou fanynkou Jistě, pane ministře/premiére. Dokonce vytvořila úplně první fanfikci, rozhovor, který poté sehrála s Paulem a Nigelem. Měla v něm i chybu, protože napsala, že Humphrey studoval LSE, což je holý nesmysl neboť tuto školu navštěvoval Jim a Appleby má klasické vzdělání na Oxfordu. Paul vzpomíná na toto setkání v níže uvedeném rozhovoru.


Jistě pane ministře/premiére byl pro Paula zlomový. Nejen, že se stal ve své zemi milovaným hercem, ale také získal od premiérky šlechtický titul.

Co napsat na závěr? Myslím si, že to byl opravdu skvělý herec a je škoda, že zemřel na vzácnou formu rakoviny kůže. Nemoc propukla během natáčení obou seriálů. Od začátku do konce byl prý velmi statečný, což si myslel nejen Sir Nigel Hawthorne v dokumentu Paul Edddington: A life well lived, ale psal to i John Nettleton v naší osobní korespondenci. Mrzí mě, že už se mi nikdy nepodaří sehnat jeho starý autogram od nějakého jiného vášnivého sběratele. Škoda. Byl by to velmi cenný klenot v mé sbírce.

Aktualizace:
Právě jsem zjistila, že jsem se dostala do autorského klubu! Páni, díky Stando! Když jsem se na titulní straně dozvěděla, že se budou opět nabírat nový členové AK, tak jsem narychlo hledala všechny odkazy k fotkám, aby bylo vše v pohodě. A podle mě to bylo jedno z nejrychlejších přijímání na které si pamatuji. Myslela jsem si, že nemám nejmenší šanci, vzhledem k ostatním velmi kvalitním blogerům, kteří se tam hlásili. Ani nevíte, jakou mám obrovskou radost! :-).

---
Zdroje fotografií:
america.pink/paul-eddington_3434797.html
fuckyeahminister.tumblr.com

Zkoušky, prázdniny a Lenka Láskorádová

13. července 2016 v 14:54 | Winter |  Skicák
Sedmnáctého června jsem konečně dokončila druhý ročník. Jsem opravdu ráda, že už mám konečně všechno za sebou a nebudu se nikdy muset učit na zdravotní nauku. Když se na to zpětně podívám, přijde mi to jako jedno z nejlepších zkouškových. Měla jsem zkoušky z deseti předmětů a dostala jsem jednu jedničku (angličtina), šest dvojek a tři trojky. To mi nepřijde tak špatné.

Volný čas trávím kreslením, čtením, hraním her a sledováním filmů. Píšu na ně recenze, které smažu, protože se mi nezdají dost dobré. Také mám rozepsáno několik fanfikcí, ale s těmi je to stejné jako s recezemi.

Také jsem měla článek na titulní straně o přednášce pana profesora Hilského, kterou jsem navštívila na začátku dubna. Překvapilo mne, že se našli lidé, které to zaujalo. Moc děkuji za komentáře pod článkem. Udělaly mi ohromnou radost.

Dávám sem rovněž video, jenž jsem natočila minulý rok. Velmi mne zaujaly videotutoriály na kreslení, co jsou na Youtube a tak jsem si řekla, že bych mohla taky nějaký natočit. Nakreslila jsem Lenku Láskorádovou. Jako předlohu jsem měla jednu Evanninu fotografii, ale využila jsem ke kreslení vlastní styl.




Napadlo mne, že bych mohla začít točit videotutoriály z počítačových her nebo let´s playe. Nevím zda je někdo tady na blogu taky dělá. Určitě bych začala sérii The Elder scrolls, protože jsem v Oblivionu a Skyrimu strávila hodně času. Ale hrála bych vedlejší questové linie, ne tu hlavní. No uvidím.

Zdroje obrázků v menu:
http://www.gettyimages.in/
http://thediaryofahufflepuff.tumblr.com/
tumblr.com